Je to zvrat osudu, který stále otřásá klecí. V románu Oscara Wilda Obraz Doriana Graye z roku 1891 je konec víc než jen šok. Jde o groteskní převrácení reality. Dorian Gray stoupá po schodech do podkroví, aby se setkal s plátnem. Strávil roky tím, že si kazil duši, zatímco jeho tvář zůstala bezchybná. Portrét mluví pravdu. Je ošklivý. Je starý. Je to zničené.
Dorian popadne nůž. Chce zničit důkazy. Chce zabít vzpomínku na to, kým se stal. Narazí na obraz. Výsledek je okamžitý a fatální. Dorian umírá na podlaze. Už to není ten krásný mladý muž, který vešel do místnosti. Je to odporný starý muž. Nůž v hrudi.
Sluhové ho najdou později. Vidí mrtvolu. Nevidí příšeru, kterou možná čekali, že najdou na půdě. Místo toho vidí portrét. Změnil se. Hniloba zmizela. Vrásky zmizely. Znovu se z něj stal dobrý mladý muž. Tělo neslo tíhu hříchu. Umění zůstalo čisté.
“Ten portrét ho zachránil. Nebo ho možná proklel jinak.”
Tento konec vyvolává otázku. Co je reálnější? Maso, které hnije, nebo obraz, který přetrvává? Dorian se pokusil uniknout svému svědomí tím, že ho skryl v barvách. Neuspěl. Nůž neprořízl plátno. Prořízlo mu to život.
Wilde využil tohoto okamžiku ke kritice ješitnosti. Ukázal, že před vlastním odrazem nelze utéct. Mladí lidé, kteří ji četli na konci 19. století, byli pohoršeni. Nelíbila se jim představa, že by jejich vnější krása mohla být lež. Nelíbila se jim představa, že pravda nakonec křičí ze zdí.
Dnes stále mluvíme o Dorianu Grayovi. Stále se bojíme procesu stárnutí. Stále se snažíme zakrýt naše stopy. Wilde ale věděl, že zápas skončí. Můžete bodnout zrcadlo. Můžete zlomit rám. Ale pravda zůstává. Jen čeká, až ji někdo jiný najde.
