Nová studie odhaluje významné přírodní úniky ropy a plynu podél ponořeného kontinentálního šelfu severovýchodního Grónska, což je oblast, která donedávna zůstávala převážně neprozkoumaná. Tento objev, vedený výzkumníkem Christophem Böttnerem z univerzity v Aachu, vrhá světlo na důležitý, ale často přehlížený aspekt arktického ekosystému uprostřed rychle se měnících klimatických podmínek.
Zatímco předchozí studie naznačovaly přirozené vysídlení, tato studie poskytuje první komplexní mapu úniků ropy a plynu u pobřeží severovýchodního Grónska. Kombinuje data z nedávných akademických expedic s cennými geologickými daty shromážděnými během minulého průmyslového průzkumu. Tento komplexní přístup umožnil výzkumníkům vysledovat složité cesty, kterými se plyny pohybují z hlubokých podzemních nádrží přes sedimenty na dno oceánu.
„Toto množství informací nám dává jasnější představu o tom, jak přirozené emise metanu přispívají k arktickému uhlíkovému cyklu,“ vysvětluje Boettner. “Nyní můžeme lépe rozlišit starověké průsaky, které pokračovaly po tisíciletí, od jakéhokoli potenciálního nárůstu emisí v důsledku změny klimatu a oteplování moří.”
Proč je severovýchodní Grónsko důležité?
Volba této odlehlé a ledové oblasti pro studium nebyla náhodná. Severovýchodní Grónsko zůstává jedním z nejméně prozkoumaných a nejvíce nepřístupných koutů Země, ale je ukázkovým příkladem toho, jak se Arktida mění v důsledku změny klimatu. Díky tomu je neocenitelnou přírodní laboratoří pro pochopení jak dlouhodobých trendů, tak potenciálního dopadu úniků metanu a ropy na toto citlivé prostředí.
„Severovýchodní Grónsko hraje důležitou roli v našem chápání výzkumu klimatu a globálního uhlíkového cyklu,“ říká profesorka Marit-Solveig Seudenkranzová, spoluautorka studie z univerzity v Aachu. Zdůrazňuje, že tyto úniky neovlivňují pouze tok uhlíku do atmosféry a oceánu, ale také přímo ovlivňují mořský život – od mikroskopických organismů po velké tvory přizpůsobené arktickým vodám.
Plynové hydráty: zasazená bomba?
Výzkumný tým našel důkazy o hydrátech plynu na kontinentálním šelfu obklopujícím Grónsko. Tyto unikátní struktury připomínají led, ale jsou vyrobeny z molekul vody vázaných na přírodní plyny zachycené pod obrovským tlakem a spalujícími teplotami v sedimentech mořského dna.
„Naše výsledky poskytují první dokumentaci plynných hydrátů v této oblasti,“ vysvětluje Frank Werner Jacobsen, spoluautor z Aarhuské univerzity. “To otevírá možnost, že tání permafrostu a stoupající teplota moře by mohly destabilizovat tyto hydráty, což by vedlo k urychlenému uvolňování skleníkových plynů do atmosféry.”
Dlouhá historie, nejistá budoucnost
Vědci odhadují, že od ústupu velkých ledovců před asi 15 000 lety do oceánu uniklo 677 milionů až 1,46 miliardy metrických tun plynu – což odpovídá asi půl miliardě až více než jedné miliardě metrických tun uhlíku. To zdůrazňuje dlouhou historii úniků přírodních uhlovodíků v regionu.
Klimatická změna však bezprecedentně urychluje oteplování Arktidy a v budoucnu tyto emise potenciálně zvýší. Boettner zdůrazňuje, že je naléhavě nutné porozumět současným objemům průsaků, abychom mohli přesně předpovědět jejich vývoj v měnícím se klimatu: „Potřebujeme tato základní data nyní, protože jsme svědky tak rychlých změn a bez nich je naše schopnost modelovat budoucí scénáře omezená.“
Tato studie zdůrazňuje naléhavou potřebu začlenit tyto výsledky do klimatických modelů používaných k předpovídání budoucích trendů globálního oteplování. Slouží jako silná připomínka toho, že zatímco přírodní procesy, jako je průsaky, utvářely Arktidu po tisíciletí, člověkem vyvolaná změna klimatu přidává do tohoto dynamického systému komplexní novou vrstvu.
