додому Zábava Filmy a seriály BoJackHorseman: Skryté detaily za nejtemnější animovanou komedií Netflixu

BoJackHorseman: Skryté detaily za nejtemnější animovanou komedií Netflixu

BoJack Horseman zaujímá zvláštní a těžké místo v seznamu originálů Netflixu. Spuštěna v roce 2014 a rychle se zbavila tropů typického animovaného sitcomu. Tento pořad nepoužívá humor jako rekvizitu. S komedií zachází jako s nožem.

Jádrem tohoto dramatu je příběh traumatizovaných lidí, kteří se snaží vyrovnat se svou minulostí. Je to nemilosrdná kritika Hollywoodu, slávy a prohnilých základů amerického snu. Styl animace je jasný, téměř veselý, což činí prvotní existenciální horor ještě znepokojivější.

Většina diváků se chytla od první sezóny. Zůstávají kvůli své povaze. Konkrétně zůstávají u Boyjacka.

Tváře bolesti v Hollywoodu

Hlavní postavou je antropomorfní kůň. Žije v prostorném prázdném sídle v Hollywoodu. Je slavný. Je bohatý. Je nesmírně nešťastný.

Boyjack je vždy úzkostný. Honí se za další velkou rolí, za další omluvou, za další látkou, která přehluší hluk v jeho hlavě. Je ztělesněním kultury celebrit v pozdní fázi. Díváš se na něj, směješ se. Pak pláčeš. Poté, co se začnou válet kredity, dvacet minut zíráte do zdi.

Pořad klade znepokojivé otázky. Proč odpouštíme těm, kteří nám ublížili? Pokud se nenávidíte, můžete se změnit? Je úspěch jen dražší formou samoty?

Vtip, který přesahuje povrch

Mnoha lidem při prvním shlédnutí uniknou detaily. Tato show je plná vizuálních gagů a narativních pastí. Diváci, kteří odvrátí zrak, budou potrestáni. Ti, kteří dávají pozor na postavy v pozadí, budou odměněni.

Pronikneme hlouběji do vrstev. Nejen děj, ale i struktura příběhu. To je to, co dělá BoJack Horseman hodným podrobné analýzy. Existuje důvod, proč je to jeden z nejsledovanějších animovaných seriálů na NETFLIX. Respektuje své diváky, aby jim ublížil.

Hlavní důvod

Když se podíváte na seznam oblíbených pořadů Netflixu, Boyjack je tam vždy nahoře. To však není pravda. Jedná se o snadno zobrazitelný projekt.

Každá epizoda trvá přibližně 25 minut. Je těžké uvěřit, že každý scénář má takovou emocionální váhu v tak krátkém čase. 分優の演技は伝説的です. Ale skutečnou hvězdou je ochota postav přijmout selhání.

Většina představení nabízí oblouk vykoupení. Boyjack má následky. Ukazuje chaotickou, nelineární cestu k sebezdokonalování. Někdy jsou to dva kroky vpřed. Někdy spadnou na podlahu.

Lidský faktor ve světě animace

Nenechte se zmást karikaturou. Prvořadé jsou zde lidské emoce. Tento vztah je toxický, spoluzávislý a skutečný.

Boyjackův vztah s jeho otcem, Cream Candy, definuje jeho trauma. Přátelství s panem Peanutbutter zdůrazňuje rozdíl mezi povrchní pozitivitou a skutečným spojením. Dynamika s Diane a princeznou Caroline ukazuje, že láska může být záchranným lanem i léčkou.

Pořad nesoudí. To se jen ukazuje.

BoJack Horseman není komedie o koních. To je tragédie člověka, který se považuje za koně.

Toto rozlišení je důležité. Změní způsob, jakým se díváte na každou scénu. Každý vtip si najde to své

Herci animovaného seriálu “Gorky” (“BoJack Horseman”) nečtou jen scénáře sami. Dají se dohromady. Pravidelně. Toto není typický pracovní postup kresleného voice-overu, kdy talent nahrává linky ve studiu a pak odejde. Tým bere show vážně, což ji odlišuje od téměř všech ostatních animovaných seriálů v televizi.

Tvůrce pořadu Raphael Bob-Waksberg se během čtení tabulek rád soustředí na konkrétní bod. Nejedná se o rozsáhlé scény zahrnující celý herecký soubor. Toto je speciální sólový počin Willa Arnetta.

Dotyčná epizoda je Free Churro. Toto je pátá sezóna.

Arnett přednese monolog, který se stal mezi posádkou legendární. Bob-Waksberg přiznal, že miluje sledování zkoušek této scény. Nejenom si to užívá. Podle jeho názoru je kvalita výkonu tak vysoká, že si zaslouží cenu Emmy**.

“Toto představení je lekcí herectví.”

Bob-Waksberg nekončí u zdvořilých komplimentů. O Arnettově práci v této scéně mluví s vážným úmyslem. Není to jen sranda. Je to technicky bezvadné. Způsob, jakým Arnett vyjadřuje smutek a maniakální energii postavy v jednom záběru, činí tuto scénu nezapomenutelnou. Ostatní autoři se dívají. Dělají si poznámky.

Proč je to důležité pro odkaz pořadu? Protože to dokazuje, že hlasoví herci berou tyto role jako vážnou dramatickou práci. Nepřekonají jen načasování. Vytvářejí realitu.

Standardem zůstává monolog z epizody „Free Churro“. To je okamžik, kdy se stírá hranice mezi komedií a tragédií. A to vše závisí na tom, že herec čte řádky v místnosti s přáteli, kteří respektují řemeslo natolik, aby pozorně naslouchali.

Tajemství kostýmu BoJack Horseman: Skutečná celebrita, která inspirovala Sextinu Awkwafina

Je to často přehlížená skutečnost, ale kostýmy v BoJack Horseman jsou silně inspirovány skutečnou módou. Najít na obrazovce oblečení, které nosí Rihanna a Katy Perry, je zábavné velikonoční vajíčko. Lisa Hanawalt, kostýmní návrhářka přehlídky, přiznává, že milovala vytváření vzhledu delfíní popové hvězdy Sexiny Awkwafina. Pro fanoušky se sledování původní podoby slavných stalo skutečným koníčkem.

Hlasová váha

Will Arnett vyjadřoval BoJacka od té doby, co byla tato postava mladým, problémovým koněm na obrazovce, který se potýká s desetiletími alkoholismu. Ale za mikrofonem bylo spojení hlubší než jen vokální technika. Arnett otevřeně řekl, jakou daň si na něj role psychicky vybrala.

Přiznává, že BoJack je postava, se kterou se během své kariéry nejhůře ztotožňoval. Nebylo to jen herectví. Bylo to uznání.

Arnett říká, že jsou si v mnoha ohledech podobní. Cítí neštěstí postavy. Cítí temnotu. Někdy vidí svůj vlastní odraz v BoJackově chaotickém životě.

“Je to postava, se kterou jsem se nejhůř identifikoval.” — Will Arnett

Mluvíme nejen o Stanislavského metodě. Je to o zátěži nošení zrcadla, které odráží vaše vlastní nedostatky. Pro fanoušky série to přidává vrstvu strašidelného realismu do každého přípitku, který BoJack zvedne. Herec nehraje jen depresivního koně. Ztělesňuje velmi lidskou, velmi komplexní bolest.

Nabízí se otázka: kde končí výkon role a kde začíná člověk?

Digitální ozvěna z pevného disku BoJack

4. Zkontrolovali jste někdy, co je na BoJackově notebooku?

Zpočátku jsme si toho také nevšimli. Ale ty názvy souborů na obrazovce? Jsou překvapivě specifické. A upřímně řečeno, prozrazují o BoJackově duši víc než jakýkoli dialog.

Jména souborů fungují jako tichá pitva jeho postavy. Vidíš nepořádek. Vidíš vyhýbání. Neorganizovaný digitální život odráží mysl, která neustále utíká sama před sebou. Nejde jen o hluk v pozadí. Toto je důkaz.

Soubory nejsou jen rekvizity. Toto je zrcadlo.

Všimněte si vzoru. Zmeškané hovory. Polovina návrhů napsána. Ticho tam, kde by měl být rozhovor. Výsledkem je portrét muže hluboce osamělého, dokonce i v přeplněné místnosti.

Co to o člověku vypovídá, když jeho nejintimnější chvíle jsou jen netříděná data?

Neuvěřitelně vzácné F-slovo v BoJack Highlander

Pamatujete si přesně, kolikrát jste toto čtyřpísmenné slovo slyšeli? S největší pravděpodobností ne. To je podstata.

Navzdory černému humoru a těžkým tématům je F-slovo použito s chirurgickou přesností. Zazní přesně pětkrát v celé sérii. To je vše. Pětkrát. A vyslovuje se překvapivě specifickou intonací. Sám BoJack to říká jen jednou. Další čtyřikrát je toto slovo namířeno proti němu.

Podívejme se na seznam lidí, kteří se odvážili použít toto slovo v animovaném světě Horseshoe Bay:

  • Herb Kazaz bere korunu za první případ.
  • Následuje Charlotte Moore, která ho používá k označení našeho protagonisty.
  • Todd Chavez následuje příklad a přidává do seznamu svůj vlastní chaotický zvrat.
  • BoJack se konečně připojí ke klubu a řekne to slovo jednou.
  • Gina Cazador uzavírá skupinu svým pátým a posledním použitím.

To ukazuje, jak pečlivě autoři kontrolovali vyznění příběhu. Nepotřebovali sprostá slova, aby prosadili své názory.

Temný humor za vystoupením celebrit naruby

Skutečný svět celebrit je na Inside Out neustále napadán, ale tvůrci pořadu s nimi hrají nebezpečnou hru. Podle tvůrce Raphaela Boba-Waksberga existuje nevyslovené pravidlo, když zvete hvězdy, aby vyjádřily své fiktivní verze: musíte hrát podle pravidel. Přijímají absurditu animace. Co když odmítneš? Představení vás obvykle potrestá. Krutý.

Spisovatelé se nestydí. Neposkytují celebritě jemný odkaz ani bezpečné portréty. Zasazují je do scénářů, které jsou často kruté, ponižující nebo prostě nešťastné. Je to druh meta-humoru, který se opírá o to, že hvězda odmítá brát vtip na lehkou váhu. Neúčast ve svém animovaném protějšku má vážné narativní důsledky.

Vezměte si například Andrewa Garfielda. Z představení se mu nedostane zdvořilého ne. Spadne do díry. Nohy má zlomené. Je to grafické, nervózní a slouží jako varování pro každého, kdo by si mohl myslet, že je příliš cool na animaci. Poselství je jasné: připojte se nebo trpěte hněv dějin.

Tento vysoce rizikový přístup k hostům celebrit je součástí toho, co dělá sérii tak nervózní. Nutí slavné lidi konfrontovat své vlastní postavy v prostředí, které je obírá o jejich kouzlo. Stávají se z nich kreslené postavičky. Stávají se předmětem posměchu. Nebo se v některých případech stávají varovnými příběhy.

Hvězdy, které souhlasily

Ne všichni následovali Garfieldovu cestu. Některé hvězdy úkol okamžitě pochopily. Uvědomili si hodnotu být v pořadu, který byl ochotný zajít kvůli vtipu až do tak extrémních délek. Tito herci nejen namluvili své role; zcela se ponořili do satiry.

Jedno z nejpozoruhodnějších jmen, které se ujalo role jeho animovaného protějšku, je Daniel Radcliffe. Hvězda Harryho Pottera, známá svou ochotou být vtipná v projektech jako The Broken Hearts Gallery, dokonale zapadá do světa sebeironie a chaosu Inside Out. Nesnaží se vypadat slušně. Nechává show, aby ze sebe udělal blázna.

Stanley Tucci přináší své typické kouzlo, i když se ho scénář snaží zničit. Jessica Biel se objeví a bez jediného zaváhání přijme absurditu své vlastní slávy. Pak je tu Naomi Watts, která se bez námahy pohybuje temnějšími, surrealičtějšími zákoutími série. A Margo Martindale, častá spolupracovnice pořadu, udržuje chaos na uzdě svou zkušenou přítomností, i když vyjadřuje verzi sebe sama zachycenou neúnavnou satirou pořadu.

Tyto koncerty fungují, protože jsou dobrovolné. Přijímají premisu, že sláva v Inside Out je past a jediné východisko je přes vtip. Hvězdy, které se odmítnou zúčastnit, skončí v boxech, zlomené a samy. Ti, kteří se do toho zapletou, nacházejí zvláštní, chaotické spříznění s postavami kolem sebe.

Je to riskantní kreativní volba. Většina pořadů považuje portréty celebrit za marketingové příležitosti. Inside Out s nimi zachází jako s narativními závazky, které je třeba zvládnout pomocí humoru a občasných fiktivních traumat. Výsledkem je míra metakritiky, která působí svěžím dojmem. Publikum zná skutečného člověka. Vidí hvězdu. Ale show je nutí vidět i postavu. A někdy se postava rozpadne.

Opravdu nejde o to, zda bude celebrita souhlasit

Jméno koně, který definoval show

Buďme upřímní. Design Boydge Horsmana nebyl pro tvůrce bolestí hlavy. Když se lidé ptají, jak přišli na název, odpověď je celkem jednoduchá. Znělo to jako koňské jméno. Okamžitě. Vizuálně.

Je zde zjevná ironie.

Tvůrci seriálu připustili, že bylo mnohem snazší nakreslit smutného, ​​depresivního koně, než se snažit přesně vykreslit lidské charaktery. Víš, o čem mluvíme. Zvířata mají srst. Lidé mají složitou, chaotickou psychiku, která na papíře nevypadá tak čistě.

Kdo jim tedy dělal největší potíže?

Nebyl to Boyge. Byla to Diana a Todd.

Tyto dvě postavy představovaly skutečné designové výzvy. Dianiny ostré úhly a obranný postoj vyžadovaly určitou představivost, která křičela „chytrá, ale unavená“. Toddova chaotická energie? Ještě obtížnější na pochopení. Jeho design musel vyjádřit ten zoufalý, pomýlený optimismus, aniž by se stal příliš stylovým.

“Navrhnout smutného koně je mnohem jednodušší než nakreslit lidskou postavu.”

Tvůrci věděli, že na lidech budou muset tvrdě zapracovat. Boydge snadno prošel svou koňskou jednoduchostí. Většinu práce udělala forma koně. Do siluety byl zakomponován smutek.

Ale Diana? Musela vypadat, jako by přemýšlela o každé interakci. Todd musel vypadat, jako by se neustále snažil navázat spojení, které nedokázal udržet.

Toto je past lidského designu. Vyžaduje nuance.

Vše, co Boyge musel udělat, bylo vypadat jako kůň unavený být koněm.

Živá událost, která všechno změnila

Tohle nebyl jen koncert. Byl to kulturní reset systému.

Když The Beatles vystoupili na pódium v ​​Candlestick Park v San Franciscu 29. srpna 1966, vzduch byl hustý nejen z kalifornského vedra. Byl to konec jedné éry. Skupina přestala koncertovat před několika lety, ale tato poslední show mi připadala jako pohřeb jistého druhu magie. Ječící fanoušci tam stále byli, ale dynamika se změnila. Už nekřičeli jen pro radost. Zoufali.

Proč přestali? Nebyla to jen únava. Byl to hluk. Slavné výkřiky Beatlemánie znemožňovaly slyšet hudbu. John Lennon jednou poznamenal, že nemohou hrát, co chtějí. Chtěli být hudebníky, nejen idoly. Šli tedy do studia. Začali experimentovat s nahráváním smyček, zpětných volání a komplexních harmonií. Písně jako Tomorrow Never Knows a A Day in the Life vznikly jako výsledek této izolace. Vytvářeli umění, nejen popové písně.

Ale živá vystoupení? Byl to úplně jiný příběh. Energie v Candlestick Parku byla frenetická. Kapela hrála asi 40 minut. Bylo to hlasité. Bylo to chaotické. A bylo po všem.

Následky a mýtus

Po desetiletí lidé přemýšleli, jak zněl ten poslední set. Bylo to selhání? Byl to triumf? Pravda je někde uprostřed. Záznamy byly dlouho považovány za ztracené. Zvěsti vířily. Fanoušci si vyměňovali pirátské nahrávky s roztřesenou kvalitou zvuku. Ale realita je taková, že The Beatles byli stále technicky zdatní hudebníci. Znali své nástroje. Znali jejich písně. Problém byl v davu.

“Chtěli jsme jen hrát hudbu. Ale nemůžete hrát hudbu, když všichni křičí hlasitěji než kytara.”

Tato myšlenka prostupovala skupinou již mnoho let. Ovlivnila jejich pozdější tvorbu. Introspekce v Revolver a Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band byla přímou reakcí na neschopnost komunikovat s publikem v reálném čase. Obrátili se dovnitř. Postavili kolem sebe zvukovou zeď. Bylo to kreativní, ale také osamělé.

Candlestick Park znamenal konec turné. Byla to čistá přestávka. Žádné další hotely. Žádní ječící fanoušci u okna. Žádný pokus konkurovat hluku 15 000 lidí. Pouze studio. Jen oni čtyři.

Proč je to dnes důležité?

Ohlížíme se na tuto noc ne proto, že to byl nejlepší koncert, jaký kdy hráli. To se nestalo. Díváme se zpět, protože to bylo naposledy, kdy byli živou kapelou. Proběhl tam přechod od performerů k ateliérovým architektům. Energie z davu je posunula novým tvůrčím směrem. Tento směr navždy změnil hudbu.

Pesel seznamy z té noci jsou veřejným záznamem. Daňový správce. Musím tě dostat do mého života. Vše co potřebujete je láska. Hráli hity. Hráli nový materiál. Ale duch skupiny už zmizel. Život na turné skončil. Co ho nahradilo, bylo úplně jiné. Složitější. Obtížnější. A nakonec odolnější.

Ticho po Candlestick Parku bylo ohlušující. Ale je to v tomto tichu

Exit mobile version